Slavnosti konce sklizně aneb Dožínky

Konec žní se slavil už od středověku dožínkami. Oslava dožínek byla nejprve pouze pro měšťanstvo a vrchnost až později začali oslavovat konec sklizně i osoby nižšího postavení. Pro mnohé z našich předků toto období také znamenalo dočasný blahobyt a konec nouze.

Žně obvykle začínaly 13. července, tedy na svatou Markétu, která je patronkou plodnosti. Také se říká, že svatá Markéta hodila srp do žita. Ve skutečnosti se ale začátek žní liší a to především podle počasí, ale taky geografického rozmístění, na horách logicky dozrávají plodiny o něco déle, tudíž i začátek žní je posunutý. Stejně tak se počasí podepíše i na délce žní, když se počasí daří a je teplo, ale zároveň nevede k bouřkám, tak je sklizeň rychlejší. První se sklízí žito, poté ječmen, oves a nakonec pšence. V současné době na našich polích ale najdete především řepku, která následuje v závěsu a kukuřice, která se obvykle sklízí na konci léta až začátku podzimu. 

Ale já bych vám raději řekla něco málo k tradicím. 

• Hospodáři často zaříkávali živly, aby nepršelo a stihly sklidit všechnu úrodu včas a v pořádku. 
• Když jsme u těch pohanských zvyků, tak někteří hospodáři po sklizni nechali poslední snop na poli jako "daň" za sklizeň a jako oběť matičce zemi. Tomuto snopu se říkalo úlitba a měl zajistit v následujícím roce velkou úrodu.
• Jiní zase poslední snop oblékli do ženských šatů a nechali ho ve stodole až do dalšího roku. Tomuto snopu se říkalo baba a měl přinést bohatou úrodu do dalšího roku. 
• Vytvářel se i tzv. dožínkový věnec, který se na konci žní slavnostně předával hospodáři. Ten byl uvitý ze všech sklízených druhů obilí a obvykle byl ozdoben kvítím, které rostlo podél polností. Ten si hospodář ponechal až do setí, kdy z něj vymlátil obilí a přidal ho do setby, aby úroda byla bohatá.